Jakub Prachař
Narodil jsem se 30.8.1983 v Praze. Jako dítě jsem musel chodit do lidové školy umění a bytostně jsem tuto činnost nenáviděl. Nejdříve mě dali na kreslení, kde jsem byl nejhorší a poprvé jsem pochopil, jaké to je cítit se jako idiot. Ovšem poté přišlo ještě něco daleko horšího a sice ponižující hodiny u kytarového mága M.Hořejše, kde se můj mindrák z neumětelství dále prohloubil. Pak si ze svého života už moc nepamatuju. Snad jen drobné střípky jako sekání s Dalajlamou, princeznou Fantagiro a také na svého prvního závodního koně Hatátytlu. Pak zase dlouho, dlouho nic, až jednoho dne na Národní třídě roku 2001 se to stalo. Jako každý den jsem tam pil víno a krmil holuby. Najednou se otevřelo nebe a já ho spatřil. Natáhl ke mně svou ruku a řekl mi: ,,Synu, takhle už to dál nejde, musíš zvednout hlavu a jít dál. Ještě hraješ na kytaru jako tenkrát?” “Ano”, odpověděl jsem. “Ale má hra v kytaru je neposlouchatelná,” “To vůbec nevadí. Oholíš se, dáme všemu dobrý playback, naučíš se zakrývat si ústa mikrofonem a tvůj život se radikálně změní.” Ano, byl to on, učitel intergalaktických národů a slušný člověk, jehož jméno se nesmí vyslovit a kterého si lidé občas pletou s bohem. Podal mi svou pomocnou ruku, ustájil mě ve svém uměleckém kotci a udělal ze mě opravdového člověka. Tak takové to tedy bylo a jestli nezemřeli, žijí dodnes. A z toho plyne jednoduché ponaučení. Když je ti nejhůř, modli se k tomu, jehož jméno se nesmí vyslovit a on tvé prosby a přání časem vyslyší. Věnováno památce všech neúspěšných jazzmanů, co se na své technice tolik nadřeli. Turbo…